| Obě strany předchozí revizePředchozí verzeNásledující verze | Předchozí verze |
| articles:oddilove_tatry_2019 [2019/03/29 14:34] – Blanka Pechačová | articles:oddilove_tatry_2019 [2019/03/29 14:36] (aktuální) – Blanka Pechačová |
|---|
| //Nevím, proč. Vždycky se k něčemu zavážu, a pak sotva pár dní před termínem honím řádky. Dneska je to honění (řádků) ovšem příjemné. Zavazující, ale příjemné. Nutí mě vrátit se o pár týdnů zpátky, pryč od betonové džungle, daleko od pozemských povinností. Vracím se tam, kde jsou jen terénkozy těmi nejlepšími horolezci a kde platíčka Tatranského čaje přistávají na stole jedno po druhém, zkrátka tam, kde si každý z nás připomíná, pro co žije. Vracím se do hor. A vy jste dnes srdečně zváni jíti se mnou!// | //Nevím, proč. Vždycky se k něčemu zavážu, a pak sotva pár dní před termínem honím řádky. Dneska je to honění (řádků) ovšem příjemné. Zavazující, ale příjemné. Nutí mě vrátit se o pár týdnů zpátky, pryč od betonové džungle, daleko od pozemských povinností. Vracím se tam, kde jsou jen terénkozy těmi nejlepšími horolezci a kde platíčka Tatranského čaje přistávají na stole jedno po druhém, zkrátka tam, kde si každý z nás připomíná, pro co žije. Vracím se do hor. A vy jste dnes srdečně zváni jíti se mnou!// |
| |
| {{:articles:img_4788.jpg?250 |Nikdy není tak hnusně, aby nemohlo být ještě hnusněji...}} | |
| Letošní oddílové Tatry pro mne ve vzduchu visí jako mantra už dlouhé tři roky. Nejdřív jsem byla v Irsku, pak zas na neschopence. Snad už letos konečně opět obejmu dřevěné zábradlí před Téryho chatou (to nikoli z nadšení, ale spíše z praktických důvodů zachycení pádu na zledovatělých schodech)! Snad už konečně procitnu ze snu panelového sídliště a vrátím se alespoň na okamžik tam, kam patřím, tedy do hor a k mým nejbližším přátelům, oddílovým bardům, kteří si nenechají tuto jedinečnou akci ujít. Už dávno před akcí ale vím, že se opět nezúčastním na 100 procent. | Letošní oddílové Tatry pro mne ve vzduchu visí jako mantra už dlouhé tři roky. Nejdřív jsem byla v Irsku, pak zas na neschopence. Snad už letos konečně opět obejmu dřevěné zábradlí před Téryho chatou (to nikoli z nadšení, ale spíše z praktických důvodů zachycení pádu na zledovatělých schodech)! Snad už konečně procitnu ze snu panelového sídliště a vrátím se alespoň na okamžik tam, kam patřím, tedy do hor a k mým nejbližším přátelům, oddílovým bardům, kteří si nenechají tuto jedinečnou akci ujít. Už dávno před akcí ale vím, že se opět nezúčastním na 100 procent. |
| |
| V pátek 22. 2. 2019 vyráží nočním expresem na Slovensko skupina pěti - slovy pěti - lidí – Robert, Anička, Gabo, Pitrs a Tom. Ano, nejsem mezi nimi. Tentokrát jsem však nevyrazila napřed do Važce, jak tomu bývalo v letech studentských, nýbrž se poctivě připravuji na praktickou výuku jógy v rámci víkendového bloku instruktorského kurzu. Už o józe nechci ani slyšet, když v neděli večer nasedám do téhož expresu a z batohu mi čouhají mačky a cepíny. Hory, to je nejlepší jóga, pomyslím si v ten okamžik. Díky načasování na nedělní noc mám po celou cestu dvojsedačku pro sebe, takže se jen průběžně vrtím, než dorazíme do Štrby. Potichu si balím věci v zavazadlovém prostoru, a zatímco vyjíždíme ze stanice, na mě jeden ne příliš zkušený pasažér poněkud vyděšeně vyštěkne: „Toto je ako Štrba lebo čo?“ – Za oknem pozoruji důvěrně známé ubíhající nádraží a polohlasem (a trochu škodolibě a lítostivě zároveň) pravím, že hej, čo by to bolo iného… | {{:articles:img_4788.jpg?300 |Nikdy není tak hnusně, aby nemohlo být ještě hnusněji...}} |
| | V pátek 22. 2. 2019 vyráží nočním expresem na Slovensko skupina pěti - slovy pěti - lidí – Robert, Anička, Gabo, Pitrs a Tom. Ano, nejsem mezi nimi. Tentokrát jsem však nevyrazila napřed do Važce, jak tomu bývalo v letech studentských, nýbrž se poctivě připravuji na praktickou výuku jógy v rámci víkendového bloku instruktorského kurzu. Už o józe nechci ani slyšet, když v neděli večer nasedám do téhož expresu a z batohu mi čouhají mačky a cepíny. Hory, to je nejlepší jóga, pomyslím si v ten okamžik. Díky načasování na nedělní noc mám po celou cestu dvojsedačku pro sebe, takže se jen průběžně vrtím, než dorazíme do Štrby. Potichu si balím věci v zavazadlovém prostoru, a zatímco vyjíždíme ze stanice, na mě jeden nezkušený pasažér poněkud vyděšeně vyštěkne: „Toto je ako Štrba lebo čo?“ – Za oknem pozoruji důvěrně známé ubíhající nádraží a polohlasem (trochu škodolibě a lítostivě) pravím, že hej, čo by to bolo iného… |
| |
| V Popradě vystupuji spolu s cestujícím, který asi při hodinách drážního zeměpisu nepobral příliš rozumu a hbitě mířím k pokladně a pak k automatu na kafe. Ještě před tím chvíli váhám, jestli to nevzít v opačném gardu, ale nakonec racionalita vzít si kávu do električky se zakoupeným lístkem převáží nad ujetou električkou a hodinou strávenou na popradském nádraží, byť s kafem v ruce. | V Popradě vystupuji spolu s cestujícím, který asi při hodinách drážního zeměpisu nepobral příliš rozumu a hbitě mířím k pokladně a pak k automatu na kafe. Ještě před tím chvíli váhám, jestli to nevzít v opačném gardu, ale nakonec racionalita vzít si kávu do električky se zakoupeným lístkem převáží nad ujetou električkou a hodinou strávenou na popradském nádraží, byť s kafem v ruce. |
