Letos padla volba na nejslavnější ze všech skitúr – klasická Haute Route. Přechod na lyžích od Mont Blanku po Matterhorn, který poprvé přešly členové Britského Mounteenering Club už v roce 1911. Dnes už existuje řada dalších variant, ale klasická je jenom jedna tj. přes rameno Grand Combinu s koncem v Zermattu.
Etapa První – Argentiére – Col du Verte – Col du Chardonnet – Fenetre du Saliena – Cabane du Trient. Po dlouhé cestě jsem dost rozlámán. Je 11 dopoledne, horní kabinka kvůli silnému větru nejezdí. To pro nás znamená dalších 400m převýšení navíc, celkem tedy dneska asi 1400. Zprvu to jde pěkně, okolo 13 jsme na prvním kopci, na úbočí čtyřtisícové Auguile de Verte. Parádní výhledy na Ag. Chardonnet, Mont Dolent. Chvíli přes údolí pozorujeme skupinku jiných skialpinistů, jak jdou na sedlo Chardonnet, je to pěkná dálka, z této strany navíc vypadá údolí hodně strmě.
A jde se na to, v hlubším prašanu jsem ještě nelyžoval Kdyby to nebylo rozorané od mnoha a mnoha jiných freeriderů, tak bych sjezd asi hodně zvažoval. Po prašanovém labužu nás čeká dnešní hlavní výšlap. Zprvu to jde zase dobře, po pravém úbočí staré morény, mimo nebezpečí lavin. Problém nastává při přechodu z morény na ledovec, ne strmost svahu, ale špatná životospráva. Najednou je vidět, že jsme toho moc nenaspali a že jsem včera nejedl. Nohy i baťoh ztěžkly. Kluci mi postupně berou lano, termosku, jídlo. Nejsem schopen se rozjet. Po velikém vnitřním boji jsem se přeplazil přes nekonečný placatý ledovec až na sedlo. Pohodové slanění strmého žlebu. Asi i tady se může jednat o problematické místo, ale nově nafoukaný sníh už je dávno umačkán davem, který tu byl před námi. Je 17,15. Sjíždíme dolinou, přímo pod obrovskými séraky padajícími z Ag. Argentiére. Všechna čest východním Alpám, ale tohle tam najdete jen těžko. Výhled na Grand Combin, úžasné. Krátký sjezd ve velmi nepříjemné krustě. Slunce už se sklání k obzoru a nám chybí poslední sedlo. Vypadám nemožně, a tak jdou kluci napřed uvařit mě čaj (nesem s sebou vařič, dost nám to uspořilo náklady za vodu – na chatách se obvykle platí 8CHF/l vody). Opět se plazím vzhůru až pod strmý výšvih, 20,00. Už dost mrzne, všechno je krásně červeně nasvíceno. Máme štěstí, zase je tu pod hřebenem velmi strmý úsek, ale prašan na slunci rozměknul a teď zmrzl, takže ok. Zbývá detail, vyškrábat se nahoru a pak už jen po vrstevnici přes ledovcové plato k chatě. Při dobré viditelnosti pohoda, chata je vidět, nicméně se nejede přímo ale do oblouku zprava, dají se tím ušetřit síly. Přímo podle azimutu by to šlo asi taky, ale čekal bych tam trhliny, a navíc by se dost stoupalo.
Den druhý –Cabane du Trient – Val de Arpette - Champex Lac – via taxi – Bourg St. Pierre – Cabane du Valsorrey. Celou noc chatou lomcoval vítr a ráno bylo opravdu vymeteno.
Sjíždíme dolů pod chatu podél ledopádu ledovce Trient.
Parádní výhledy mezi séraky a ledovcové trhliny, whow. Máme štěstí, že je tolik sněhu, jinak by asi bylo potřeba se tady navázat, ledopád je opravdu masivní. Sjíždí se skutečně dost dolů, dokud v hřebeni není vidět jasné sedlo. Opět dost strmý výšvih těsně pod hřebenem, ale je tu fixní lano, takže zase pohoda. Ze sedla následuje úžasný a dlouhý sjezd do Champexu, labužo . Ale pozor, udolí je na začátku strmé a zavřené, díky tomu se v něm hromadí hodně přefoukaného sněhu. My jsme zde viděli obrovskou sjetou lavinu, se kterou by nám asi pípak ani lopata nepomohly. Nyní pokračujeme taxíkem do Bourg St. Pierre tady jsme v 11. Tágem se dá vyjet ještě výš nad vesnici, a tak se nešlape jako v případě busu. Nyní zbývá 1100 metrů převýšení na chatu. Na lyžích se dá jít podél potoka, pod úbočím strmých SV svahů. Dolů bych to asi jel, ušetří to energii, ale nahoru mi přišlo bezpečnější jít pěšky po druhé staně údolí až do cca 2100 mnm, kde se cesty spojují. Výstup na chatu je jasný, i když tedy nechodit po letní cestě :)
Den třetí - Cabane du Valsorrey – Platoo du Culoir – Glacier du Mont Durand – Cabane du Chanrion Na Valsorejce se už jasně ukazuje, kdo s námi půjde celou route – jsou to 3 Španělé, 2 Němci a skupinka Norů, kteří si vystačí sami a s nikým se moc nebaví. Tato etapa je klíčová pro celou tour, výstup na Plateau du Couloir je velmi strmý, až 45 stupňů a proto je důležité, aby se celý 600m vysoký svah končící dole skalami prošel dřív než do něj začne svítit slunce.
Ráno je kosa, jasno, na sedle je vidět jak se tam v poryvech valí vítr. Všichni jsou nastartovaní, a tak bych nerad vyrážel se zpožděním. Popoháním kluky, ať nejsme poslední, jako předešlé dny. Jsem spokojen, držíme se na špici. Němci chvíli otálí s přezouváním z lyží na mačky, a tak se dostáváme do čela. Razíme stopu krásným tritfirnem, v čele celého vláčku.
Měníme s Němcema, ale držíme se vepředu, aby na nás ostatní neházeli bordel. Jenže, přichází traverz a Dan začíná svůj boj s mačkama, najednou se zasekl a nejde mu to ani nahoru ani dolu. Pomalu nás míjí i poslední Nor a celý vláček odjíždí. Bez pohybu na prudkém větru pomalu chladnem. Dan dostává spoustu netušených přezdívek, ale vítr je naštěstí odnáší, a tak je asi ani nevnímá. Konečně se Dan dostal zase na méně šikmou plochu. Vyndaváme lano a chceme se aspoň přiblížit ostatním. Předchozí zásek byl pouze ochutnávka toho, co nás čeká. Výstup graduje přelézáním převějě. Konečně jsem nad ní, jenže ejhle. Lano už nestačí, Dan se vzhůru nehýbe. Klečím, bojuji s větrem. Každý krok dál od převěje se uklidňuji. Trvá to věčnost. Konečně vidím špičky lyží a najednou jsou kluci (těch jmen) nahoře. Odfrkávám pár metrů pod bivakem Musso.
Vzpomínám, jak jsme tu byli v roce 2008 dobývat Combin. Dál se valíme ve stopách ostatních, které občas zahlédneme na ledovci pod námi.
Při horší orientaci je třeba dávat pozor na velký shod v ledovci při úbočí Combinu, ten se objíždí obloukem doprava a i potom se držíme v pravo, jak to jen jde. Mrzí mě, že jsme zase nejpomalejší, když tu za horizontem se válí všichni Norové, ozdoba jejich týmu ztratila lyži. Přejeme hodně úspěchů v hledání a jedeme dál. Ve 14,30 jsme na začátku ledovce Otemna. Řešíme, zda to natáhnout, nebo jít už oddychově na Chanrion. Na horizontu se objevují Norové, tak si počkáme, jestli budou šlapat stopu s náma. Slibují, že jdou na Vignette, ale nakonec vyráží na oddychovou trasu na Chanrion. Připojuji se za jejich ozdobu „Prdelku“, těším se, že si ji prohlídnu zblízka. To jsem si dal, baba. Supím za ní a moc to nedávám. Bejt to chlap, tak už dávno vzdám, ale za ženskou to byla otázka cti! Na chatě, naprosto zničen, zjišťuji, že jde o skupinu Norské repre v severské kombinaci. Tak aspoň, že tak.
Den čtvrtý - Cabane du Chanrion – Glacier Otemna – Cabane du Vignette Obecně nejnudnější etapa, která se často spojuje s tou předchozí, nebo se obchází přes ledovec XXX na nádherný vyhlídkový vrchol Pigne de Arolla. My váháme, zda jít vůbec. Venku hustě sněží, je +0°C, vítr v poryvech přes 100 km/h. Na skalách se dělá námraza, kterou bych si spojil spíš se Skotskem. Psa by nevyhnal. Sedíme, čteme, čekáme, co ostatní. Na Vignette foukal včera až 200Km/h a prý je to težké najít. Norský vůdce nám říká, že dneska nejdou, že je to okolo horní chaty moc nebezpečné. Věříme mu a hrajem šachy. Najednou přicházejí Němci, že Norové se balí, ale že máme zakázáno jít s nima/ za nima. „Zakázáno!“ To slovo mě i Michala elektrizovalo, od kdy někdo někomu v horách zakazuje, jakým právem? Jsem odhodlán se na just připojit. Němce to taky nasralo, balí. Rozhodně se s Němci netrhnem – ruku na to. V sušárně se setkáváme s vůdcem a vyměňujeme si názory. Dozvídáme se:“You are cheap! You dont have money for a guide! You are not able to do it on your own! You should stay in Czech mountains, you tourists!“ Jsme neústupní, zatímco nadává, my jsme beze slova připraveni k odchodu. Vůdce velí k poradě do jídelny. Serem na něj a jdeme sami! Pěkně mi buší srdce, jsem nažhaven. Na chatě se od Norských kluků a prdelky dozvídáme, že se radili 2 hodiny, aby měli jistotu, že se k nim nepřidáme.
Sjezd v humusu je výživný, padám a jsem pěkně mokrý. V nejnižším bodě má Michal skvělý nápad nebrat pásy, vždyť ten sníh je tak hnusnej, že pořádně neklouže. Obujem to výš, až bude suchej, pak pásy nenamrznou. Jaká to geniální myšlenka! Dál už to jde jak ve studiu (je vidět, jako byste se zavřeli do bíle komory), za chvíli už mrzne a nepromokáme. Údolí je hluboké, tak nás tu ani vítr netrápí. Ticho, všude kolem bílo.
Každý jede ve svých myšlenkách. Slyšíme, jak padá sníh. I tohle póčo má něco do sebe. Užíváme si to dobře 3 hodiny. Když se dostáváme k místu, kde je třeba odbočit na úzký hřebínek k chatě. S GPS to není nakonec problém, tedy problém najít. Dokonce i dle mapy a kompasu se to dá dobře trefit. Těšně za odbočkou se totiž ledovec prudce láme dolů na druhou stranu. Jenže to nejlepší nás teprve čeká. Takový kratinký výšvih, vypadá to nevinně. Najednou ale Dan naráží na zeď. Vůbec to nevypadalo, ale svah je pěkně strmej. Zkouším to serpentinkou zpět, ale narážím na masu nafoukaného sněhu, dál se bojím. Michal vyráží kousek ode mne, vyfoukaný firn. Dal to. Následuji ho, ale… Držim na tom ledu silou vůle. Nechci přemýšlet, jak moc dolů ten hang pokračuje. Stojím v křečovité pozici a volám na Manfreda, ať mi sundá cepín z baťohu. Zásek! Ta úleva! Hned jsem to udělal Manfredovi zase já (sundal cepín z batohu), taky si to užil. Zdá se posekáno, jenže. Nahoře funí dobře 120, v poryvech víc. Jen jsem vystrčil hlavu, mam plný brejle. Lehám za šutr k Michalovi a vydejchávám. „Kde je chata?“ - „Netušim, co Dan? Musíme mu hodit lano.“ Boj nekončí.
Chata je od nás asi 200m po rovině. Ale ta viditelnost a vítr nám z toho připravily hodinku zábavy. Bílé peklo. Konečně jsem v teple chaty.
Nejaký odvážlivec si jde poslat sms…
Máme supr kámoše z Německa a zítra na nás čeká královská etapa, jen to počasí, vyjde?.
Den pátý – Cabanne du Vignette – Col du - Col du Mont Brulle – Col de la Valpelline – Zermatt Průvodce i všichni na chatě říkají, že na sjezd do Zermattu je třeba dobrá viditelnost. Ledovec je plný obrovských trhlin. Budím se nedočkavostí, jak to bude vypadat za úsvitu. Je azuro, škoda že máme zaplacenou snídani. V 7 jsme připraveni vyrazit, ale už jdou mraky.
Manfred s Paulem se moc necítí, mají strach z počasí. Dle centrály DAV má být do 12:00 pěkně, pak se má natáhnout fén od jihu a má tři dny sněžit. Každý den mám napadnout 30cm. Norové jdou dolů, jeden z nich má chřipku, tak ho tam nechají a budou pokračovat přes Cabane Bertol. My pokračujeme. Dávám návrh na Pigne d Arolla – pokochat se dokud je vidět a pak dolů. „Dokončíme!“ Zavrhuje Michal. Na sedle svítí sluníčko a dává naději, že fronta z Itálie přijde později. Parádní sjezd, víc si nejde přát, hádherná kulisa Dent de Herrens, prašan, sluníčko. Napadá mě, že mužem zkusit i poslední sedlo a v případě špatného počasí utéct do Itálie. Všichni jsme nadšeni a věříme. V údolí je skupinka, která jde na sedlo, super povedou nás. Jdeme za nima. K našemu překvapení sjíždějí ze sedla zpět k nám. Ptáme se co a jak. Byli si to jen prohlídnout, pokud máme lano je to ok. Zase je víc mraků. V 11:00 jsme na sedle, jenže na špatném. „Dáme to po hřebeni!“ – Michal blázní, s Danem ho dáváme do klidu. Mezitím nás přikryl první mrak, občas se to ještě trhá, ale už se to blíží. Sjezd zpátky, Michal traverzuje dost vysoko ve strmém svahu, ale budiš. Jsme pod hangem ke Col du Mont Brullé. Už je mlha všude, difuzní světlo. Vím, že svah před námi není zrovna ideál (plný čerstvě nafoukaného sněhu). S výhledem, že se počasí kazí přesně dle předpovědi, a že nebudeme sjíždět až do Zermatu, mi to už nestojí za to. Navrhuji klukům, ať se na to vyserem. Vím, že Michal nás celý den táhne a věří, že to dáme – všechno jde když se chce. Ale mě se nechce, ne za těchto podmínek. Kvůli tomu, abych se zbytek cesty proklepal strachem, jak to najdeme, do hor nejezdím. Co asi uvidíme z Matterhornu? To co včera pod Vignette? Snažím se ostatní přesvědčit. Vidím, že tím Michalovi ubližuju – zabíjím mu naději. Co ale ví on o velkých horách? - Je prvně na ledovci. Michala chytá amok, křičí, vyhrožuje, prosí. Je mi to taky líto, ale jsem neústupný. Dan je naštěstí rozumný. Už mam sundaný pásy a utažený boty. Michalův tlak polevuje. Jenže, zase svítá neděje, doslova a do písmene. Slunce vnáší nový pohled na věc, neboť dodává barvy a kontury. Je vidět, že ve svahu je pás vyfoukaného starého sněhu – ten ponese. Zase se přezouvám a jdu za Michalem. Počasí se opět kazí. Přezouvám do maček, a lezu nahoru. Na sedle jsem první. To ticho! Pozoruju, jak zapadávám sněhem a sleduji hřeben okolo mě, víc vidět není. Route nám končí, zbývalo dojít NA a sjet Z posledního sedla. Ale to jsou hory, nezbývá než se zase pokorně vrátit.

Hore zdar, Adam