Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

Odkaz na výstup diff

Obě strany předchozí revize Předchozí verze
severni_stenou_na_cima_grande [2011/10/12 21:44]
Michal Mestek
severni_stenou_na_cima_grande [2011/10/12 21:46]
Michal Mestek
Řádek 5: Řádek 5:
 Jako cílovou stanici jsme zvolili rakouské pohoří Wilder Keiser, kde 300m vysoké stěny uspokojí touhy obou dvou a tak jsme vyrazili vybaveni všemožným matrošem. Po příjezdu na parkoviště pod stěnu jsme v pěkném dešti postavili… no jak bych to popsal ... igelit natažený z hagusu od auta, a usnuli těšíce se na ráno. Situace ráno však nevypadala o moc lépe a naštěstí i po chvíli přemlouvání i Petr usoudil, že jít lézt opravdu nemá smysl. Aleternativou pro tento den se nám stal Schleier Wasserfall, který za sebou schovává převis, kam naštěstí neprší. Po dni lezení se do nás dala zima a usoudili jsme, že se nám v zmáčeném Rakousku nelíbí a tak jsme se sbalili a přejeli do sluníčkem vyhřátého italského Arca. Tam bylo o mnoho lépe a tak jsme se podívali do Massone na cestu Underground,​ Petr pokusil pár ultratěžkých prásků a den jsme završili 300m vysokou údolní stěnou Colodri. Což o to, cesta to byla krásná, kdybych hned v druhé délce neztratil orientaci a nevysmahnul to někudy jinudy, než kudy to vedlo a kde se mi nepodařilo dát dostatek jištění. Zbytek cesty jsem si už jen nadával a nedokázal si užívat zbytku cesty. Přestože cesta to byla pěkná, přece jen obsahovala mnoho plevele, stromů a jiné zelené plazivé havěti, což do mého čekávání horských výcedélek jaksi nezapadalo. Smočili jsme se v místní říčce a přejeli do Dolomit že si tedy vylezeme na Cima Grande. ​ Jako cílovou stanici jsme zvolili rakouské pohoří Wilder Keiser, kde 300m vysoké stěny uspokojí touhy obou dvou a tak jsme vyrazili vybaveni všemožným matrošem. Po příjezdu na parkoviště pod stěnu jsme v pěkném dešti postavili… no jak bych to popsal ... igelit natažený z hagusu od auta, a usnuli těšíce se na ráno. Situace ráno však nevypadala o moc lépe a naštěstí i po chvíli přemlouvání i Petr usoudil, že jít lézt opravdu nemá smysl. Aleternativou pro tento den se nám stal Schleier Wasserfall, který za sebou schovává převis, kam naštěstí neprší. Po dni lezení se do nás dala zima a usoudili jsme, že se nám v zmáčeném Rakousku nelíbí a tak jsme se sbalili a přejeli do sluníčkem vyhřátého italského Arca. Tam bylo o mnoho lépe a tak jsme se podívali do Massone na cestu Underground,​ Petr pokusil pár ultratěžkých prásků a den jsme završili 300m vysokou údolní stěnou Colodri. Což o to, cesta to byla krásná, kdybych hned v druhé délce neztratil orientaci a nevysmahnul to někudy jinudy, než kudy to vedlo a kde se mi nepodařilo dát dostatek jištění. Zbytek cesty jsem si už jen nadával a nedokázal si užívat zbytku cesty. Přestože cesta to byla pěkná, přece jen obsahovala mnoho plevele, stromů a jiné zelené plazivé havěti, což do mého čekávání horských výcedélek jaksi nezapadalo. Smočili jsme se v místní říčce a přejeli do Dolomit že si tedy vylezeme na Cima Grande. ​
  
-V podvečer příjezdu prověřili jsme nástup a prohlédli si stěnu, za rozbřesku v 6:00 po chvilce váhání kudy, nastoupili do stěny. Petr vybral nejpřímější linii vedoucí středem 600m vysoké severní stěny, cestu //​Superdiretissima 9+//. Jak uvádí popis cesty na lezci – //Poctivá psychodřina,​ více jak polovina cesty vede rozbitýma sedmičkovýma a osmičkovýma délkama//. S tím nelze než souhlasit, mimo asi 3 délek v pevném dolomitu ostatní připomínají spíše kamenolom, vlastně převislý kamenolom, neboť 2/3 cesty vedou převisem. Člověk si musí rozmýšlet,​ co bude brát, neboť řada se toho hýbá a největší chyty tím pádem zůstávají nepoužitelné. Petr poctivě funí délku za délkou a já dokud to jde a nezdržuji výstup, lezu co mi síly stačí. Po pár délkách však přistupuji k hákování a následuji svého „horského“ vůdce od expresky k expresce přes nejtěžší délky, i tak je to ale docela rychta. Po pár délkách už víme, že popis nám nějak nesedí s tím, co máme odlezeno a varianta čistého přelezu tímto padá. Pokračujeme ve výstupu a souběžně podél nás lezou cestu dva maníci, kteří Petra zvesela sledují. Říkám si, ty vole, co tady děláš, a hákuju, co to jde a šetřím síly, neboť konec je stále v nedohlednu a dolů to už taky nejde. Ve dvou třetinách cesty slyším alarm na hodinkách. Díky mým milým kamarádům jsem si pořídil chytré hodinky, které hlásí propad tlaku a tím tím pádem i přicházející bouřku. Trošku mi zatrnulo, nicméně ještě víc když začalo pršet a sypat se i kroupy. Po půl hodině deštík ustal a koule se také dokutálely. My jsme stále byli pod převisem, takže nám to nijak nevadilo, nicméně skála byla „nachcaná“ a to nebylo dobře. Při výlezu z převislé části přišlo druhé zvonění hodinek a do půl hodiny oblohu zahalily mraky. Začalo hřmít, začaly létat blesky. To už mi nebylo dobře, protože zkušenosti s bouřkou v horách už mám, a věděl jsem že nechci mít druhou… Bouřka nás zastihla v místě, kde jsme stejnak váhali kudy pokračovat a tak jse přečkali pod převisem nejhorší déšť a vyčkávali. Neměla naštěstí dlouhého trvání a vypršela se, vyhřměla a vybleskovala ještě než k nám pořádně došla. Nevěděli jsem jak to s počasím bude dál a tak jsem pokračovali ve výstupu hned, jak to trochu šlo. Ještě že je Petr takovej vlčák a zakousnul se do totálně promočeného komínu, který „opravdu nebyl čtyřkovej“,​ natož v promočeném stavu, ​ a opustili jsme definitivně nejhorší délky cesty. Komín by bylo třeba po Petrovém průstupu vysvětit pro další lezce, protože tam padlo tolik slov v konverzaci nepoužitelných,​ že jsem se leckterým novotvarům přiučil. Dolez několika délkama a jednou lehkou bouřkou už nás nepřekvapil a v 21:00 jsem štastně stanuli na vrcholu hory . Během 10 minut se setmělo a nestihli jsme ani vrcholovou fotografii. Upřímně, jsme na ní neměli ani moc náladu a energie, hledali ​jsem sestup dolů a párkrát jsem oblezli vrchol kolem dokola, než se Petrovi podařilo nalézt cestu dolů. Následovala pěkná procházka při světlech čelovek za čistého nebe a úplňku. Začali jsme sestupovat, slaňovat, sestupovat a tak pořád dokola. Dostali jsem se na polici, kde jsme dlouho nevěděli, kudy dál. Tak jsme prošli třikrát tam a třikrát zpátky, až se podařilo nalézt správné místečko. Noc pomalu ubíhala, a my stále sestupovali. Energie už bylo pomálu, pravda, nicméně bivakovat se nám nechtělo, tak dokud to šlo, tak jsme se valili dolů. Nepodařilo se nám trefit normálku, kterou byl primárně určen sestup a ubíhali jsme po značených mužících jiným směrem. Naštěstí i průvodce nakonec potvrdil existenci druhé sestupové cesty a nám se podařilo po krátkém proslaňování do temnot stanout na suťovisku u paty hory. +V podvečer příjezdu prověřili jsme nástup a prohlédli si stěnu, za rozbřesku v 6:00 po chvilce váhání kudy, nastoupili do stěny. Petr vybral nejpřímější linii vedoucí středem 600m vysoké severní stěny, cestu //​Superdiretissima 9+//. Jak uvádí popis cesty na lezci – //Poctivá psychodřina,​ více jak polovina cesty vede rozbitýma sedmičkovýma a osmičkovýma délkama//. S tím nelze než souhlasit, mimo asi 3 délek v pevném dolomitu ostatní připomínají spíše kamenolom, vlastně převislý kamenolom, neboť 2/3 cesty vedou převisem. Člověk si musí rozmýšlet,​ co bude brát, neboť řada se toho hýbá a největší chyty tím pádem zůstávají nepoužitelné. Petr poctivě funí délku za délkou a já dokud to jde a nezdržuji výstup, lezu co mi síly stačí. Po pár délkách však přistupuji k hákování a následuji svého „horského“ vůdce od expresky k expresce přes nejtěžší délky, i tak je to ale docela rychta. Po pár délkách už víme, že popis nám nějak nesedí s tím, co máme odlezeno a varianta čistého přelezu tímto padá. Pokračujeme ve výstupu a souběžně podél nás lezou cestu dva maníci, kteří Petra zvesela sledují. Říkám si, ty vole, co tady děláš, a hákuju, co to jde a šetřím síly, neboť konec je stále v nedohlednu a dolů to už taky nejde. Ve dvou třetinách cesty slyším alarm na hodinkách. Díky mým milým kamarádům jsem si pořídil chytré hodinky, které hlásí propad tlaku a tím tím pádem i přicházející bouřku. Trošku mi zatrnulo, nicméně ještě víc když začalo pršet a sypat se i kroupy. Po půl hodině deštík ustal a koule se také dokutálely. My jsme stále byli pod převisem, takže nám to nijak nevadilo, nicméně skála byla „nachcaná“ a to nebylo dobře. Při výlezu z převislé části přišlo druhé zvonění hodinek a do půl hodiny oblohu zahalily mraky. Začalo hřmít, začaly létat blesky. To už mi nebylo dobře, protože zkušenosti s bouřkou v horách už mám, a věděl jsem že nechci mít druhou… Bouřka nás zastihla v místě, kde jsme stejnak váhali kudy pokračovat a tak jse přečkali pod převisem nejhorší déšť a vyčkávali. Neměla naštěstí dlouhého trvání a vypršela se, vyhřměla a vybleskovala ještě než k nám pořádně došla. Nevěděli jsem jak to s počasím bude dál a tak jsem pokračovali ve výstupu hned, jak to trochu šlo. Ještě že je Petr takovej vlčák a zakousnul se do totálně promočeného komínu, který „opravdu nebyl čtyřkovej“,​ natož v promočeném stavu, ​ a opustili jsme definitivně nejhorší délky cesty. Komín by bylo třeba po Petrovém průstupu vysvětit pro další lezce, protože tam padlo tolik slov v konverzaci nepoužitelných,​ že jsem se leckterým novotvarům přiučil. Dolez několika délkama a jednou lehkou bouřkou už nás nepřekvapil a v 21:00 jsme štastně stanuli na vrcholu hory . Během 10 minut se setmělo a nestihli jsme ani vrcholovou fotografii. Upřímně, jsme na ní neměli ani moc náladu a energie, hledali ​jsme sestup dolů a párkrát jsem oblezli vrchol kolem dokola, než se Petrovi podařilo nalézt cestu dolů. Následovala pěkná procházka při světlech čelovek za čistého nebe a úplňku. Začali jsme sestupovat, slaňovat, sestupovat a tak pořád dokola. Dostali jsem se na polici, kde jsme dlouho nevěděli, kudy dál. Tak jsme prošli třikrát tam a třikrát zpátky, až se podařilo nalézt správné místečko. Noc pomalu ubíhala, a my stále sestupovali. Energie už bylo pomálu, pravda, nicméně bivakovat se nám nechtělo, tak dokud to šlo, tak jsme se valili dolů. Nepodařilo se nám trefit normálku, kterou byl primárně určen sestup a ubíhali jsme po značených mužících jiným směrem. Naštěstí i průvodce nakonec potvrdil existenci druhé sestupové cesty a nám se podařilo po krátkém proslaňování do temnot stanout na suťovisku u paty hory. 
  
 Celou cestu co jsme sestupovali,​ jsem sledoval turistickou cestu kolem hory a říkal si, jak blízko je a přesto tak daleko, a jestli se na ní octnu, tak si jí pořádně užiju. Po „prolyžování“ suťákem jsme se ocitli na cestě, a tak jsem si lehnul a pěkně jí objal. Než jsem se nadál, už na mě ležel Petr a přesto že neměl energie na rozdávání a byl rád, že byl rád, stihl přidat i pár pánevních výpadů. Po cestě k bivaku vedle auta na parkovišti jsme se shodli, že už nám ty zážitky stačily a přesto že jsme se nezapsali do historie, tak už přece jen vyrazíme domů a zapíšeme se někdy jindy. ​ Celou cestu co jsme sestupovali,​ jsem sledoval turistickou cestu kolem hory a říkal si, jak blízko je a přesto tak daleko, a jestli se na ní octnu, tak si jí pořádně užiju. Po „prolyžování“ suťákem jsme se ocitli na cestě, a tak jsem si lehnul a pěkně jí objal. Než jsem se nadál, už na mě ležel Petr a přesto že neměl energie na rozdávání a byl rád, že byl rád, stihl přidat i pár pánevních výpadů. Po cestě k bivaku vedle auta na parkovišti jsme se shodli, že už nám ty zážitky stačily a přesto že jsme se nezapsali do historie, tak už přece jen vyrazíme domů a zapíšeme se někdy jindy. ​
 
Nahoru
severni_stenou_na_cima_grande.txt · Poslední úprava: 2011/10/12 21:46 autor: Michal Mestek
 
 
CC Attribution-Noncommercial-Share Alike 4.0 International
chimeric.de = chi`s home Valid CSS Driven by DokuWiki do yourself a favour and use a real browser - get firefox!! Recent changes RSS feed Valid XHTML 1.0