Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.
Obě strany předchozí revize Předchozí verze | Poslední revize Obě strany příští revize | ||
articles:oddilove_tatry_2020 [2020/02/25 14:57] Blanka Pechačová |
articles:oddilove_tatry_2020 [2020/02/25 15:06] Blanka Pechačová |
||
---|---|---|---|
Řádek 29: | Řádek 29: | ||
{{ :articles:img_4963.jpg?300|Klavído na Veverčáku (foto: Tom Vacek)}} | {{ :articles:img_4963.jpg?300|Klavído na Veverčáku (foto: Tom Vacek)}} | ||
- | Odhodlaně se hned v pondělí ráno vydáváme na Svišťový hřeben. K mému a Tomášovu plánu se přidávají dvojice Želva + Anička a Klavído + Luboš. Při výstupu na hřeben utíkáme prvým zmíněným, načež Ževlička volá „ĎIĎIĎI, lepí se mi sníh na mačky, půjdeme na Svišťák okolo!“ Klavído s Lubošem nás předbíhají a u prvého jištění se rozdělujeme. Kluci nám sice utekli asi o dvě hodiny, ale my věděli, že počasí vydrží a není kam spěchat. Určitě ne do toho rasta-slumu, abychom po zbytek dne vrněli slastí nad reggae stylem. Rozhodli jsme se lezení na Svišťovém hřebeni vychutnat, včetně půl hodinového pobytu na vrcholu (2382,6 m n. m.). Málo sněhu nás bezesporu trochu zbrzdilo, ale ryze otevřeně svou šnečí rychlost přikládám spíše několikatýdennímu nelezení, nezřízenému žraní vánočního cukroví a sem tam i nedůvěře v hroty svých turistických maček. | + | Odhodlaně se hned v pondělí ráno vydáváme na Svišťový hřeben. K mému a Tomášovu plánu se přidávají dvojice Želva + Anička a Klavído + Luboš. Při výstupu na hřeben utíkáme prvým zmíněným, načež Ževlička volá „ĎIĎIĎI, lepí se mi sníh na mačky, půjdeme na Svišťák okolo!“ Klavído s Lubošem nás předbíhají a u prvého jištění se rozdělujeme. Kluci nám sice utekli asi o dvě hodiny, ale my věděli, že počasí vydrží a není kam spěchat. Určitě ne do toho rasta-slumu, abychom po zbytek dne vrněli slastí v rytmu reggae. Rozhodli jsme se lezení na Svišťovém hřebeni vychutnat, včetně půlhodinového pobytu na vrcholu (2382,6 m n. m.). Málo sněhu nás bezesporu trochu zbrzdilo, ale ryze upřímně svou šnečí rychlost přikládám spíše několikatýdennímu nelezení, nezřízenému žraní vánočního cukroví a sem tam i nedůvěře v hroty svých turistických maček. |
- | Spolu s pěkným počasím nás na chvíli opustí i reggae. „Škoda, málem se mi to začalo líbit,“ konstatuje Andu u stolu, ke kterému se konečně v pondělí večer přidává i Robert. Další den má část výpravy vyrazit dolů na ledy, neb k Veverčáku míří věhlasný náš horolezec Pumpa, ještě spolu s nováčkem akce, Lenkou. A opravdu se v ranním slunečném hávu vydává Klavído a Ondra na lyžích a Tom pěškobusem směrem do doliny. Vycházím s nimi před chatu, ale ve znatelně postupující frontální oblačnosti usuzuji, že mám do příchodu sněhové vánice sotva dvě hodiny. Podaří se mi dobýt restdayový okruh Rovienkovou kotlinou, spolu s výšlapem na Zbojnickou kopu (2097 m n. m.). Kolem jedenácté přichází hnus z Polska (ale nic proti Polákům), takže se na mě ze Svišťového hřebene valí chuchvalce sněhu v nepřestávajících poryvech větru. Splním si své tři zdravotní hodinky pobytu na čerstvém vzduchu a mizím do uklidněné chaty dát si buchty na pare. Jak se brzy ukáže, Želva s Andu vyrazili na týž okruh, dvě hodiny po mě, tudíž v tom „nejlepším“. Ovšem v úplně „nejlepším“ zůstal Robo, který zazimováním na půdě raději nic neriskoval. Ledy klukům nezávidím ani v hezkém počasí, a nyní dvojnásob. Pumpa s Lenkou přicházejí na chatu už brzy odpoledne, kluci se vrací až za tmy. Naše původně zamýšlená šestnáctičlenná výprava tímto dosahuje letošního maximálního počtu devíti kusů. | + | Spolu s pěkným počasím a výměnou personálu chaty nás na chvíli opouští i reggae. „Škoda, málem se mi to začalo líbit,“ konstatuje Andu u stolu, ke kterému se konečně v pondělí večer přidal i Robert. Další den má část výpravy vyrazit dolů na ledy, neb k Veverčáku míří věhlasný náš horolezec Pumpa, ještě spolu s nováčkem oddílové akce, Lenkou. A opravdu se v ranním slunečném hávu vydává Klavído s Ondrou na lyžích a Tom pěškobusem směrem do doliny. Vycházím s nimi před chatu, ale ve znatelně postupující frontální oblačnosti usuzuji, že mám do příchodu sněhové smršti sotva dvě hodiny. Podaří se mi alespoň dobýt restdayový okruh Rovienkovou kotlinou, spolu s výšlapem na Zbojnickou kopu (2097 m n. m.). Kolem jedenácté přichází hnus z Polska (nic proti Polákům), takže se na mě ze Svišťového hřebene valí chuchvalce sněhu v nepřestávajících poryvech větru. Splním si své tři zdravotní hodinky pobytu na čerstvém vzduchu a mizím do uklidněné chaty dát si buchty na pare. Jak se brzy ukáže, Želva s Andu vyrazili na týž okruh, dvě hodiny po mě, tudíž v tom „nejlepším“. Ovšem v úplně „nejlepším“ zůstal Robo, který zazimováním na půdě raději nic neriskoval. Ledy klukům nezávidím ani v hezkém počasí, a nyní dvojnásobně. Pumpa s Lenkou přicházejí na chatu už brzy odpoledne, kluci se vrací až za tmy. Naše původně zamýšlená šestnáctičlenná výprava tímto dosahuje letošního maximálního počtu devíti kusů. |
{{ :articles:img_20200219_115231.jpg?400|Momentka na Východné Vysoké (foto: Tom Vacek)}} | {{ :articles:img_20200219_115231.jpg?400|Momentka na Východné Vysoké (foto: Tom Vacek)}} | ||
- | Na chatě je v úterý i ve středu poměrně klid, což nám dovolí se alespoň na okamžik rozpomenout, proč že jsme vlastně tady, uprostřed hor. Přestože předpověď počasí není valná, a říká něco o silných větrech (pravdou je, měli jsme k večeři segedín), vyrážíme ve středu alespoň na pěší túru. Značně se ochladilo, oproti pondělku asi o dvacet stupňů. Silný vítr na teplotě nepřidává, není proto důvod mrznout někde na štandu. Výšlap do Studeného sedla a následně na vrchol Východné Vysoké (2428,6 m n. m.) nás dozajista zahřeje. Trojčlenné lyžařské družstvo přechází ze Sedla pod Kupolou samotnou Kupolu a dohání nás s lyžemi na zádech na vrcholu Východné Vysoké. Konečně máme společný vrchol, společnou fotku a počasí se také umoudřilo. Pod mrakem se nám otevírají výhledy na Rysy, toho času se přes ně přelévá nízká oblačnost, a na nejbližší Gerlach. Lyžaři sjíždějí ze sedla do Květnice a my s Tomem si užíváme nekonečného skalnato-travnato-ledovo-sněhového sestupu na Polský hrebeň (2200 m n. m.). Zde se opět scházíme s trojicí Pumpa, Lenka, Klavído a společně prostupujeme hlubokým sněhem do Prielomu (2288 m n. m.) a odtud každý po svém – někdo na lyžích, někdo po prdeli – sjíždíme do Divé kotliny. S ohledem na dobrý čas se s Tomem rozhodujeme pro cvičné vykopání záhrabu. Letošní sněhové podmínky tomu příliš nenahrávají, leč nějaké vhodné místo nakonec v Divé kotlině nacházíme. Po té, co se Tom asi po metru kopání dohrabe do trávy a po dvou metrech do šutru, vymýšlíme novou strategii kopání podél kamene. Je to několikametrový bouldřík, asi do metru u úpatí zavátý sněhem, a tak se nabízí využít jeho umístění k architektonickému skvostu v rámci celé Velké Studené doliny. Zanedlouho se u nás objeví Klavído, který sjíždí na chatu a o hodinku později i Lenka s Pumpou, akorát, když si jdeme do záhrabu dát čaj a čokoládu. Konstatuji, že tu útulněji, než v znovu zavedeném rastafariánském doupěti a díky neslyšnosti reggae tu je i klid, pro který jsme se přijeli. | + | Na chatě je v úterý i ve středu poměrně klid, což nám dovolí se alespoň na okamžik rozpomenout, proč že jsme vlastně tady. Přestože předpověď počasí není valná a říká něco o silných větrech (pravdou je, měli jsme k večeři segedín), vyrážíme ve středu alespoň na pěší túru. Značně se ochladilo, oproti pondělku asi o dvacet stupňů. Silný vítr na teplotě nepřidává, není proto důvod mrznout někde na štandu. Výšlap do Studeného sedla a následně na vrchol Východné Vysoké (2428,6 m n. m.) nás dozajista zahřeje. Trojčlenné lyžařské družstvo přechází ze Sedla pod Kupolou samotnou Kupolu a dohání nás s lyžemi na zádech na vrcholu Východné Vysoké. Konečně máme společný vrchol, společnou fotku a počasí se také vylepšilo. Pod mrakem se nám otevírají výhledy na Rysy, toho času se přes ně přelévá nízká oblačnost, a na nejbližší Gerlach. Lyžaři sjíždějí ze sedla do Květnice a my s Tomem si užíváme nekonečného skalnato-travnato-ledovo-sněhového sestupu na Polský hrebeň (2200 m n. m.). Zde se opět scházíme s trojicí Pumpa, Lenka, Klavído a společně prostupujeme hlubokým sněhem do Prielomu (2288 m n. m.) a odtud každý po svém – někdo na lyžích, někdo po prdeli – sjíždíme do Divé kotliny. S ohledem na dobrý čas se s Tomem rozhodujeme pro cvičné vykopání záhrabu. Letošní sněhové podmínky tomu příliš nenahrávají, leč nějaké vhodné místo nakonec v Divé kotlině nacházíme. Po té, co se Tom asi po metru kopání dohrabe do trávy a po dvou metrech do šutru, vymýšlíme novou strategii kopání podél kamene. Je to několikametrový bouldřík, asi do metru u úpatí zavátý sněhem, a tak se nabízí využít jeho umístění k architektonickému skvostu v rámci celé Velké Studené doliny. Zanedlouho se u nás objeví Klavído, který sjíždí na chatu a o hodinku později i Lenka s Pumpou, akorát, když si jdeme do záhrabu dát čaj a čokoládu. Konstatuji, že tu útulněji, než v znovu zavedeném rastafariánském doupěti a díky neslyšnosti reggae tu je i klid, pro který jsme se přijeli. |
Posádka chaty sice už nepouští reggae, ale i tak se přes hlasitou hudbu neslyšíme. Po jemném posilnění jdu již bez zábran tlumit repráky řka, že tohle nemám zapotřebí a že na to už jsem dost stará... Večer sdílíme dojmy s Robertem, Andu a Želvou, kteří úspěšně prostoupili jižním žlabem Velkého Javorového štítu, nicméně nedosáhli vrcholu a s důvodu časových i fyzických se vydali na ústup. Jen chudák Ondra celý den dopřával klidu bolavému koleni. | Posádka chaty sice už nepouští reggae, ale i tak se přes hlasitou hudbu neslyšíme. Po jemném posilnění jdu již bez zábran tlumit repráky řka, že tohle nemám zapotřebí a že na to už jsem dost stará... Večer sdílíme dojmy s Robertem, Andu a Želvou, kteří úspěšně prostoupili jižním žlabem Velkého Javorového štítu, nicméně nedosáhli vrcholu a s důvodu časových i fyzických se vydali na ústup. Jen chudák Ondra celý den dopřával klidu bolavému koleni. |