Rozdíly
Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.
| Obě strany předchozí revize Předchozí verze Následující verze | Předchozí verze | ||
|
articles:2013-oddilove_tatry_2013 [2013/02/27 13:57] Blanka Pechačová |
articles:2013-oddilove_tatry_2013 [2013/03/01 19:23] Blanka Pechačová |
||
|---|---|---|---|
| Řádek 4: | Řádek 4: | ||
| Snad proto, že jsem se už nemohla dočkat únorového slunce zakusujícího se do tatranských štítů, nebo proto, že mi tolik chyběla míchaná vajíčka doprovázená úsměvem zkušeného chatára Mira, vydala jsem se na letošní oddílové Tatry z Važce v sobotu již v půl šesté ráno. Když jsem v 7:00 vyrážela ze Starého Smokovce na Térynku, hlavou se mi kromě neskonalé touhy po týdnu stráveném v sevření Malé Studené doliny honily také dosti odstrašující, a o to živější, výjevy závěrečného stoupání oběma hangy k chatě. Zatímco kolem mě prosvištěl chatár Miro na lyžích, vzlínala jsem jenom silou vůle a vidinou horké polévky směrem k cíli. Záhy jsem se jala usilovně těšiti na zbytek berounsko-hořovické výpravy, až mě z onoho usilovného vypětí musely probudit známé hlasy Pumpovo, Klavídovo, Koudyho, Kubovo, Efčino, Gabovo, Tomovo, Víťovo, Fandovo, Adamovo a Láďovo. Před setměním jsme ještě stihli více méně úspěšný lov pípákový na zamrzlém plese a po vzoru Pumpovo skoku „střemhlav do propasti“ také brždění cepínem na poněkud kamenitém svahu za chatou. | Snad proto, že jsem se už nemohla dočkat únorového slunce zakusujícího se do tatranských štítů, nebo proto, že mi tolik chyběla míchaná vajíčka doprovázená úsměvem zkušeného chatára Mira, vydala jsem se na letošní oddílové Tatry z Važce v sobotu již v půl šesté ráno. Když jsem v 7:00 vyrážela ze Starého Smokovce na Térynku, hlavou se mi kromě neskonalé touhy po týdnu stráveném v sevření Malé Studené doliny honily také dosti odstrašující, a o to živější, výjevy závěrečného stoupání oběma hangy k chatě. Zatímco kolem mě prosvištěl chatár Miro na lyžích, vzlínala jsem jenom silou vůle a vidinou horké polévky směrem k cíli. Záhy jsem se jala usilovně těšiti na zbytek berounsko-hořovické výpravy, až mě z onoho usilovného vypětí musely probudit známé hlasy Pumpovo, Klavídovo, Koudyho, Kubovo, Efčino, Gabovo, Tomovo, Víťovo, Fandovo, Adamovo a Láďovo. Před setměním jsme ještě stihli více méně úspěšný lov pípákový na zamrzlém plese a po vzoru Pumpovo skoku „střemhlav do propasti“ také brždění cepínem na poněkud kamenitém svahu za chatou. | ||
| - | {{ :articles:ho_beroun_-_dostanem_vas_na_vrchol_.jpg?300|HO Broun - dostanem vás na vrchol!}} | + | {{ :articles:ho_beroun_-_dostanem_vas_na_vrchol_.jpg?300|HO Beroun - dostanem vás na vrchol!}} |
| Nedělní ráno bylo započato – s velkým překvapením – míchanými vajíčky. Celé tři roky jsme čekali na tento slavnostní okamžik!* Hned po praženici nás v Tatrách uvítalo úplné bezvětří a azurově modrá obloha nad inverzní oblačností zalitou Popradskou kotlinou. Povětrnostní podmínky umožnily nejen nezapomenutelný výstup na Baranie rohy (2526 m n. m.), zásluhou Klavídovo vytříbeného vkusu poněkud lezečtější variantou oproti obvyklému výstupu, ale také odhalení neodhaleného na samotném vrcholu. Přiložená fotografie s podtitulem „HO Beroun – dostanem vás na vrchol!“ odhaluje skutečné rezervy našeho horo oddílu. Za fotoaparátem stál střihoruký Fanda s celým arzenálem dalších fandů snímaného objektu. Ti, co ten den zdolávali ledy v zamračené dolině, tak litovali svého rozhodnutí nejen kvůli počasí... | Nedělní ráno bylo započato – s velkým překvapením – míchanými vajíčky. Celé tři roky jsme čekali na tento slavnostní okamžik!* Hned po praženici nás v Tatrách uvítalo úplné bezvětří a azurově modrá obloha nad inverzní oblačností zalitou Popradskou kotlinou. Povětrnostní podmínky umožnily nejen nezapomenutelný výstup na Baranie rohy (2526 m n. m.), zásluhou Klavídovo vytříbeného vkusu poněkud lezečtější variantou oproti obvyklému výstupu, ale také odhalení neodhaleného na samotném vrcholu. Přiložená fotografie s podtitulem „HO Beroun – dostanem vás na vrchol!“ odhaluje skutečné rezervy našeho horo oddílu. Za fotoaparátem stál střihoruký Fanda s celým arzenálem dalších fandů snímaného objektu. Ti, co ten den zdolávali ledy v zamračené dolině, tak litovali svého rozhodnutí nejen kvůli počasí... | ||
| Řádek 14: | Řádek 14: | ||
| Pondělí přišlo s počasím nedělním jako přes kopírák. Po té, co chlapci a chlapi vystáli, nebo spíše protrpěli, nekonečnou frontu na pánských záchodcích, byla vypravena expedice na Pyšný štít. Před cestou jsme si však samozřejmě ještě několikrát museli vyslechnout, jak dokáží dlouho ser.... Maďaři doslova pořádně nasr.. | Pondělí přišlo s počasím nedělním jako přes kopírák. Po té, co chlapci a chlapi vystáli, nebo spíše protrpěli, nekonečnou frontu na pánských záchodcích, byla vypravena expedice na Pyšný štít. Před cestou jsme si však samozřejmě ještě několikrát museli vyslechnout, jak dokáží dlouho ser.... Maďaři doslova pořádně nasr.. | ||
| - | {{:articles:img_0050.jpg?300 |}} | + | {{:articles:img_0050.jpg?300 |Vzlínání žlabem k Lavštovčí štrbině mezi Pyšnými štíty}} |
| Zatímco Adam s Klavídem hrdinně prošlapávali stupy v úzkém strmém žlebu, Koudy stačil z ledové spršky utržit roztomilý krvavý šrám na nose. Alespoň nám potom celá expedice připadala více akční. Než si Klavído s Gabem proklestili ze štrbiny cestu na Pyšný štít (2621 m n. m.), zdolali jsme Malý Pyšný štít (2591 m n. m.) v těsném závěsu za, zcela po zásluze pyšným, Kubou (neboli Riccem)**. Svlíkačka na vrcholu po vzoru předešlého dne sice neproběhla, zato Adam s Kubou téhož dne pokořili oba Pyšné štíty, zatímco my ostatní jsme si užili sestup žlebem dolů. Troufám si říci, že Efka s Fandou si jej užili poněkud intenzivněji, než si sami představovali. Na první takový sestup se ale jejich výkon nadmíru cení. Pinďa s Tomem úspěšně znásilnili Priečné sedlo při cestě na Zbojandu a Pumpa s Láďou dokonce dobyli Mačaciu vežu (2483 m n. m.) nějakou šílenou, tuším pětkovou, sebevraždou. | Zatímco Adam s Klavídem hrdinně prošlapávali stupy v úzkém strmém žlebu, Koudy stačil z ledové spršky utržit roztomilý krvavý šrám na nose. Alespoň nám potom celá expedice připadala více akční. Než si Klavído s Gabem proklestili ze štrbiny cestu na Pyšný štít (2621 m n. m.), zdolali jsme Malý Pyšný štít (2591 m n. m.) v těsném závěsu za, zcela po zásluze pyšným, Kubou (neboli Riccem)**. Svlíkačka na vrcholu po vzoru předešlého dne sice neproběhla, zato Adam s Kubou téhož dne pokořili oba Pyšné štíty, zatímco my ostatní jsme si užili sestup žlebem dolů. Troufám si říci, že Efka s Fandou si jej užili poněkud intenzivněji, než si sami představovali. Na první takový sestup se ale jejich výkon nadmíru cení. Pinďa s Tomem úspěšně znásilnili Priečné sedlo při cestě na Zbojandu a Pumpa s Láďou dokonce dobyli Mačaciu vežu (2483 m n. m.) nějakou šílenou, tuším pětkovou, sebevraždou. | ||
| V úterý začala středně vysoká slohová oblaka, pro fajnšmekry řekněme oblaka typu altostratů, naznačovat blížící se změnu počasí. Tentokráte jsme se rozštěpili na množství malých skupin: Pumpa s Láďou hned ráno vyrazili do Popradu na Košičana, pěší tým Gabo, Koudy a Efka se vydali na Baranie rohy, Adam s Klavídem prosvištěli přes Baranie sedlo – nikoli tedy přes Svišťovku – na Brnčálku, lyžaři Tom, Pinďa a Fanda si po objetí Malé Studené doliny vykopali luxusní záhrab – prý pro případ, že by smrad v naší šestimístné izbe překročil jisté meze únosnosti, k čemuž se vzhledem k přeplněné kapacitě místnosti již delší dobu schylovalo – a já s Kubou vyrazila na Širokou vežu (2462 m n. m.). Pokud chcete i při objektivně snadném výstupu na takovýto štít vyplavit ty nejposlednější zbytky adrenalinu, co ve vás zbyly, vřele doporučuji vzít si pro výběr správné cesty Kubu s sebou jako prvolezce. Jeho životní heslo asi zní „Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.“ Nechci mu křivdit, ale nejspíš mu jen nedošlo, že stopy kamzičí mohou být sice směrodatné, leč ne vždy vedou předpokládaným jedničkovým terénem... Přesto jsme se všichni nakonec relativně ve zdraví sešli odpoledne na chatě, abychom potom povečeřeli buchty na pare s neidentifikovatelným obsahem. Pokud tedy vůbec nějaký byl. | V úterý začala středně vysoká slohová oblaka, pro fajnšmekry řekněme oblaka typu altostratů, naznačovat blížící se změnu počasí. Tentokráte jsme se rozštěpili na množství malých skupin: Pumpa s Láďou hned ráno vyrazili do Popradu na Košičana, pěší tým Gabo, Koudy a Efka se vydali na Baranie rohy, Adam s Klavídem prosvištěli přes Baranie sedlo – nikoli tedy přes Svišťovku – na Brnčálku, lyžaři Tom, Pinďa a Fanda si po objetí Malé Studené doliny vykopali luxusní záhrab – prý pro případ, že by smrad v naší šestimístné izbe překročil jisté meze únosnosti, k čemuž se vzhledem k přeplněné kapacitě místnosti již delší dobu schylovalo – a já s Kubou vyrazila na Širokou vežu (2462 m n. m.). Pokud chcete i při objektivně snadném výstupu na takovýto štít vyplavit ty nejposlednější zbytky adrenalinu, co ve vás zbyly, vřele doporučuji vzít si pro výběr správné cesty Kubu s sebou jako prvolezce. Jeho životní heslo asi zní „Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.“ Nechci mu křivdit, ale nejspíš mu jen nedošlo, že stopy kamzičí mohou být sice směrodatné, leč ne vždy vedou předpokládaným jedničkovým terénem... Přesto jsme se všichni nakonec relativně ve zdraví sešli odpoledne na chatě, abychom potom povečeřeli buchty na pare s neidentifikovatelným obsahem. Pokud tedy vůbec nějaký byl. | ||
| - | {{ :articles:img_0080.jpg?300|}} | + | {{ :articles:img_0080.jpg?300|Azúro - neazúro - I Pfinnova kopa je vrchol!}} |
| Polovina týdne zmohla i ty nejzkušenější ze zkušených – plukovník Koudy vše ve středu jistil z pozice nejbezpečnější – při točení bidlohodin. S Fandou a Kubou jsme zvolili kompromisní výstup na Pfinnovu kopu (2121 m n. m.), zatímco ostatní se postupně trousili pod Malým Ľadovým štítem. Večer nás po odjezdu Fandy, Kuby a Adama zbylo už jen 7. Při pomyšlení, že bude mít Miro den ode dne „lepší“ náladu evokovanou našimi postupnými odjezdy, rozhodla jsem se raději již pro čtvrteční ústup. No, uznejte, kteří podnikatelé, horaly nevyjímaje, by si bez štiplavých poznámek a výhružek nechali líbit doslova útěk kšeftů ze svého podniku, že ano?... Středeční kapúrková se protáhla téměř do půl dvanácté, než plukovník zavelel k zalehnutí do márnice. Totiž, jak známo, v márnici bývá chladno, takže v leckom mohla naše cimra svou útulností a výhřevností evokovat myšlenku podobnosti s tou nejtišší a nejmírumilovnější místností na světě. Nejtišší ovšem pouze za předpokladu, že by mrtvoly nad ránem hlasitě nechrápaly. | Polovina týdne zmohla i ty nejzkušenější ze zkušených – plukovník Koudy vše ve středu jistil z pozice nejbezpečnější – při točení bidlohodin. S Fandou a Kubou jsme zvolili kompromisní výstup na Pfinnovu kopu (2121 m n. m.), zatímco ostatní se postupně trousili pod Malým Ľadovým štítem. Večer nás po odjezdu Fandy, Kuby a Adama zbylo už jen 7. Při pomyšlení, že bude mít Miro den ode dne „lepší“ náladu evokovanou našimi postupnými odjezdy, rozhodla jsem se raději již pro čtvrteční ústup. No, uznejte, kteří podnikatelé, horaly nevyjímaje, by si bez štiplavých poznámek a výhružek nechali líbit doslova útěk kšeftů ze svého podniku, že ano?... Středeční kapúrková se protáhla téměř do půl dvanácté, než plukovník zavelel k zalehnutí do márnice. Totiž, jak známo, v márnici bývá chladno, takže v leckom mohla naše cimra svou útulností a výhřevností evokovat myšlenku podobnosti s tou nejtišší a nejmírumilovnější místností na světě. Nejtišší ovšem pouze za předpokladu, že by mrtvoly nad ránem hlasitě nechrápaly. | ||
