ODDÍLOVÉ TATRY 2013 ANEB „MINTENKÉR! MINTENKÉR!“
Věnováno Robertovi, který nepřijel.
Snad proto, že jsem se už nemohla dočkat únorového slunce zakusujícího se do tatranských štítů, nebo proto, že mi tolik chyběla míchaná vajíčka doprovázená úsměvem zkušeného chatára Mira, vydala jsem se na letošní oddílové Tatry z Važce v sobotu již v půl šesté ráno. Když jsem v 7:00 vyrážela ze Starého Smokovce na Térynku, hlavou se mi kromě neskonalé touhy po týdnu stráveném v sevření Malé Studené doliny honily také dosti odstrašující, a o to živější, výjevy závěrečného stoupání oběma hangy k chatě. Zatímco kolem mě prosvištěl chatár Miro na lyžích, vzlínala jsem jenom silou vůle a vidinou horké polévky směrem k cíli. Záhy jsem se jala usilovně těšiti na zbytek berounsko-hořovické výpravy, až mě z onoho usilovného vypětí musely probudit známé hlasy Pumpovo, Klavídovo, Koudyho, Kubovo, Efčino, Gabovo, Tomovo, Víťovo, Fandovo, Adamovo a Láďovo. Před setměním jsme ještě stihli více méně úspěšný lov pípákový na zamrzlém plese a po vzoru Pumpovo skoku „střemhlav do propasti“ také brždění cepínem na poněkud kamenitém svahu za chatou.
Nedělní ráno bylo započato – s velkým překvapením – míchanými vajíčky. Celé tři roky jsme čekali na tento slavnostní okamžik!* Hned po praženici nás v Tatrách uvítalo úplné bezvětří a azurově modrá obloha nad inverzní oblačností zalitou Popradskou kotlinou. Povětrnostní podmínky umožnily nejen nezapomenutelný výstup na Baranie rohy (2526 m n. m.), zásluhou Klavídovo vytříbeného vkusu poněkud lezečtější variantou oproti obvyklému výstupu, ale také odhalení neodhaleného na samotném vrcholu. Přiložená fotografie s podtitulem „HO Beroun – dostanem vás na vrchol!“ odhaluje skutečné rezervy našeho horo oddílu. Za fotoaparátem stál střihoruký Fanda s celým arzenálem dalších fandů snímaného objektu. Ti, co ten den zdolávali ledy v zamračené dolině, tak litovali svého rozhodnutí nejen kvůli počasí…
Večer jsme se konečně dozvěděli, jak vlastně vznikla maďarština. Úmorné přednášky maďarských souputníků v jídelně totiž nebraly konce. Adamovo vysvětlení vzniku jejich pofidérního jazyka se proto stalo jediný stéblem, jehož jsme se chytali pokaždé, když nás někdo z Maďarů přišel napomenout, že jako vůbec nepřichází v úvahu, abychom se bavili u piva, když oni mají přednášku. Kromě tohoto omezení jsme v průběhu našeho pobytu byli nuceni akceptovat také určité restrikce při užívání toalet, zejména těch pánských (tohle nemám z přímého pozorování, jak by se mnozí, kteří mě znají, mohli mylně domnívat!). Nicméně, alespoň to vedlo k vyplnění našich každodenních kulturně-kultivovaných debat u půllitrů, že ano. Nyní ale k výkladu vzniku jazyka maďarského, kdy vycházíme z dialogu mezi dvěma Slováky překonávajícími strmý svah, přičemž jednomu se nepodaří vyhnout se keři… Slovák 1: „Min ten kér! Min ten kér!“ Slovák 2: „Kér mi dere tvár! Kér mi dere tvár!“
Pondělí přišlo s počasím nedělním jako přes kopírák. Po té, co chlapci a chlapi vystáli, nebo spíše protrpěli, nekonečnou frontu na pánských záchodcích, byla vypravena expedice na Pyšný štít. Před cestou jsme si však samozřejmě ještě několikrát museli vyslechnout, jak dokáží dlouho ser…. Maďaři doslova pořádně nasr..
Zatímco Adam s Klavídem hrdinně prošlapávali stupy v úzkém strmém žlebu, Koudy stačil z ledové spršky utržit roztomilý krvavý šrám na nose. Alespoň nám potom celá expedice připadala více akční. Než si Klavído s Gabem proklestili ze štrbiny cestu na Pyšný štít (2621 m n. m.), zdolali jsme Malý Pyšný štít (2591 m n. m.) v těsném závěsu za, zcela po zásluze pyšným, Kubou (neboli Riccem)**. Svlíkačka na vrcholu po vzoru předešlého dne sice neproběhla, zato Adam s Kubou téhož dne pokořili oba Pyšné štíty, zatímco my ostatní jsme si užili sestup žlebem dolů. Troufám si říci, že Efka s Fandou si jej užili poněkud intenzivněji, než si sami představovali. Na první takový sestup se ale jejich výkon nadmíru cení. Pinďa s Tomem úspěšně znásilnili Priečné sedlo při cestě na Zbojandu a Pumpa s Láďou dokonce dobyli Mačaciu vežu (2483 m n. m.) nějakou šílenou, tuším pětkovou, sebevraždou.
V úterý začala středně vysoká slohová oblaka, pro fajnšmekry řekněme oblaka typu altostratů, naznačovat blížící se změnu počasí. Tentokráte jsme se rozštěpili na množství malých skupin: Pumpa s Láďou hned ráno vyrazili do Popradu na Košičana, pěší tým Gabo, Koudy a Efka se vydali na Baranie rohy, Adam s Klavídem prosvištěli přes Baranie sedlo – nikoli tedy přes Svišťovku – na Brnčálku, lyžaři Tom, Pinďa a Fanda si po objetí Malé Studené doliny vykopali luxusní záhrab – prý pro případ, že by smrad v naší šestimístné izbe překročil jisté meze únosnosti, k čemuž se vzhledem k přeplněné kapacitě místnosti již delší dobu schylovalo – a já s Kubou vyrazila na Širokou vežu (2462 m n. m.). Pokud chcete i při objektivně snadném výstupu na takovýto štít vyplavit ty nejposlednější zbytky adrenalinu, co ve vás zbyly, vřele doporučuji vzít si pro výběr správné cesty Kubu s sebou jako prvolezce. Jeho životní heslo asi zní „Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě.“ Nechci mu křivdit, ale nejspíš mu jen nedošlo, že stopy kamzičí mohou být sice směrodatné, leč ne vždy vedou předpokládaným jedničkovým terénem… Přesto jsme se všichni nakonec relativně ve zdraví sešli odpoledne na chatě, abychom potom povečeřeli buchty na pare s neidentifikovatelným obsahem. Pokud tedy vůbec nějaký byl.
Polovina týdne zmohla i ty nejzkušenější ze zkušených – plukovník Koudy vše ve středu jistil z pozice nejbezpečnější – při točení bidlohodin. S Fandou a Kubou jsme zvolili kompromisní výstup na Pfinnovu kopu (2121 m n. m.), zatímco ostatní se postupně trousili pod Malým Ľadovým štítem. Večer nás po odjezdu Fandy, Kuby a Adama zbylo už jen 7. Při pomyšlení, že bude mít Miro den ode dne „lepší“ náladu evokovanou našimi postupnými odjezdy, rozhodla jsem se raději již pro čtvrteční ústup. No, uznejte, kteří podnikatelé, horaly nevyjímaje, by si bez štiplavých poznámek a výhružek nechali líbit doslova útěk kšeftů ze svého podniku, že ano?… Středeční kapúrková se protáhla téměř do půl dvanácté, než plukovník zavelel k zalehnutí do márnice. Totiž, jak známo, v márnici bývá chladno, takže v leckom mohla naše cimra svou útulností a výhřevností evokovat myšlenku podobnosti s tou nejtišší a nejmírumilovnější místností na světě. Nejtišší ovšem pouze za předpokladu, že by mrtvoly nad ránem hlasitě nechrápaly.
Čtvrtek. Bezvětří. Azúro. Dopíjím odporně přeslazený čaj, kupuji na památku tričko a magnetku pro případ, že bych se sem již z nějakých záhadných důvodů nikdy nevrátila. Cestou dolů několikrát křižuji trasu pozůstavším ledoborcům, kteří si teď budou moci říkat „(z)bylo nás pět.“
Odpoledne už ve Važci seškrabávám vrstvy špíny v horké vaně a se soumrakem myslím na ty nahoře. Snad nemají k večeři další lečo z neuvařené papriky naložené v kečupu s okoralou klobásou a papundeklovým pseudo-knedlíkem, snad je ke snídani nečekají další rybičky v oleji, pro něž by Gabo musel znovu připravit pivní bazének v žaludku, nebo, že by byla další praženica? Snad se v tom hnusném pátečním počasí ve větru a sněhové vánici všichni bezpečně snesou dolů, aby večer mohli nastoupit do vlaku a s povznášejícími pocity zkušených horalů se nechali unášet dráhou zpátky do reality tak, jako teď já. Je sobotní ráno, v Horní Lidči hustě sněží a při vidině bezesných nocí strávených nad diplomkou se v myšlenkách velice snadno vracím na tatranské štíty, potřísněné potem mých nejlepších přátel a kulatými bobky kamzíků. Vracím se na štíty, kterým jsou nějací pitomí chatári, maďarští nebo čeští horolezci balancující na jejich žulových hřbetech zcela ukradení.
Horám zdar!
pozn.: *Nezasvěcené je nutno uvést do problému přečtením článku o oddílových Tatrách v roce 2010.
* *Noticka se váže k zajímavé epizodě ze sobotního výstupu na chatu, kdy byl zcela bez vlastního přičinění Kuba – Ricco díky mylné interpretaci své přezdívky považován hodnou chvíli za nezvěstného…
— Blanka Pechačová 2013/02/27 16:54
