Val d' Anniviers 11-17.7.2011

Dlouho dopředu avízované letní horolezecké soustředění se uskutečnilo. Nakonec odjeli čtyři borci - Adam Voldán, Petr Valenta, Kamil Koubík a moje maličkost (Filip Trojan). Michal Mestek si poležel doma a posílal nám alespoň SMSky s aktuální předpovědí počasí, což bylo, jak se později ukázalo, nadmíru důležité. Naším cílem bylo Švýcarské údolí Val d´ Anniviers ve Walliských Alpách, kde se mluví francouzsky.

Lákaly nás vrcholy Zinalrothorn (4221m), Obergabelhorn (4063m) a Grand Cornier (3962m). Tomuto údolí kralují ještě vrcholy Dent Blanche (4357m) a Weisshorn (4506m), ale člověk holt nemůže chtít všechno.

Nedělní odjezd plánovaný na 18:00 se nám trošku protáhl (kdo už někdy nabíral Adama, tak ví, o čem je řeč), ale nakonec jsme v 18:30 vyrazili po dálnici směrem do Švýcarska. Předpověď počasí byla plná dramatických proměn, takže jsme řekli že prostě uvidíme.

Hned za hranicemi v Německu jsme chytli pěknou bouři, při které ani stěrače na plný výkon nestačily stírat a vyzkoušeli jsme si i aquaplaining. Podařilo se nám nicméně úspěšně dojet až do údolí Rhony a ve 4:00 jsme již chrupali na krytém parkovišti před obchodním domem s nábytkem v městečku Sierre.

V pondělí jsme jsme se stihli probudit a sbalit ještě před otevíračkou, čímž jsme ušetřili zákazníky pohledu na naše nezvyklé tábořiště. Natankovali jsme plnou, doplnili cash a pak už jsme se šplhali serpentinami vzhůru do údolí Val d' Anniviers. Hory zatím schované v oblacích. Jako první výlet jsme si odsouhlasili aklimatizační výstup na Grand Cornier. Odbočili jsme proto na vesnici Grimentz a vystoupali autem nad vesnici na hráz přehrady Moiry a dál až pod čelní morénu ledovce Moiry až do neuvěřitelných 2350m. Počasí se vybralo a sněhové pláně Grand Cornier svítily. Podebatovali jsme co s sebou a co ne, přebalili jsme batohy a pak plni odhodlání jsme vyrazili po pohodlné cestě k chatě Cabane Moiry.

Cesta vedla po boční moréně ledovce a já jsem žasnul, jak mohutný kdysi byl. Vzhledem k naší důsledné tréninkové přípravě a výtečné fyzické kondici jsme během chvíle vyběhli (doplazili se) až k chatě do výšky 2825m. Když jsme se dostatečně vydýchali, našli jsme si nad chatou (mimo její dohled) úkryt pod plochým balvanem, kde byl příjemný stín chránící před palčivým sluncem. Každý navařil nějaké jídlo a zbytek dne strávili rozpravami. V podvečer jsme se přemístili ještě výše pod ledovec, kde jsme našli parádní místa pro nocleh pod širákem (zhruba vodorovné skalní police), asi 2980m. Zalehli jsme do spacáků s plánem vstávat v 6:00 ráno a být na ledovci první.

V úterý ráno nás probudili kolem procházející horolezci - asi nebudeme první. No, aspoň jsme nebyli poslední. Adam byl pěkně naštvanej, ale my ostatní jsme byli v klidu. Bleskově jsme se nasnídali. Nasadil jsem svoje turistické mačky z půjčovny a už jsme postupovali husím pochodem po ledovci. Cesta byla v pohodě, ale mačky mi nějak nedržely na botách a musel jsem je dotahovat. Tento nepříjemný problém trval po celý zbytek dne a zpomaloval můj pochod a tím i postup celé skupiny. Výtečné počasí nás však posilovalo na duchu a tak jsme se brzo dostali až na hřeben do výšku 3400m, kde se nám otevřely výhledy do údolí Val de Zinal směrem na Weisshorn, Zinalrothorn a Obergabelhorn - prostě úžasné. Výstupová trasa na Zinalrothorn (náš příští cíl) vypadala opravdu hrozivě, což připustili i ti nejlepší z nás.

Na hřebeni se sníh začal bořit. Nejprve mě (těžká váha + nejtěžší batoh), později i ostatním. Po kolena až po stehna. Stálo to nás během dne hodně sil, takže aklimatizace byla ve výsledku velmi vydatná. Po hřebeni jsme sněhem došli až pod předvrchol, kde se zblízka potvrdilo to, co jsme ostatně tušili již od rána: sněhové pláně končí velmi strmým sněhovým svahem, který přechází ve skalní žebro vrcholící předvrcholem, ze kterého se pokračuje skalnatým hřebenem až k samotnému vrcholu. Zhodnotil jsem svoji situaci. Vzhledem k neustálému boření sil už moc nezbývalo, nespolehlivé mačky, dost pozdě - oznámil jsem ostatním, že na ně počkám tady, asi 3740m.

Z mého předpředvrcholu jsem měl kluky jako na dlani. Z batohu a balvanů jsem si vyrobil pohodlnou sedačku téměř krytou před větrem, navlékl jsem si teplé oblečení a posilnil se pár sladkostmi. Naše trojice postupovala strmým sněhovým svahem. Míjeli se zrovna se skupinkou, která se vracela z hřebene. Cizí výprava nedosáhla vrcholu a kvůli pozdní hodině a těžkému skalnímu terénu se rozhodla vrátit. Naši došli ke skále a nalezli do ní. Po chvíli dostal Adam křeč do nohy a po zvážení okolností zavelel k ústupu. Pro mě radostný okamžik - nebudu čekat dlouho. Když výprava sestoupila pod strmý sněhový svah k ledovcové trhlině, sněhová vrstva se pod celou výpravou s rupnutím poskočila dolů. V tu chvíli všichni zaklekli a po čtyřech se plazili zpět k hřebeni. Muselo to být fakt děsivý, protože to napětí jsem pozoroval naprosto zřetelně. Naštěstí se všichni bez úhony doplazili do bezpečné zóny a pokračovali mi v ústrety.

Sestupovali jsme namáhavě, kde to bylo možné, jeli jsme po zadku. Sníh byl mokrý a zaváté trhliny byly nebezpečné. Díky našim zkušeným vůdcům jsme ale všechno bezpečně překonali a promáčení jsme si večer s úlevou sundali mačky. Na chatě jsme dali pivo a došli jsme až k autu. Byl dobrý nápad přespat právě tam kvůli aklimatizaci. Postavili jsme stany a vařili dobroty. PET láhev s dvěma litry piva se chladila v ledovcové řece a my jsme od Michala obdrželi zprávu, která potvrzovala špatnou předpověď na příští den. Však se taky zatáhlo a po ledovci se proháněla vichřice a zvedala oblaka prachu až do výše okolních hor. Zajistili jsme stany proti větru, vychutnali si výborně vychlazené pivo a debatovali o horách, o ženách, o práci atd. až dokud jsme neusnuli jako dřevo.

Středeční ráno bylo ještě horší než jsme čekali. Vichr bičoval stany promočené neustálým deštěm a okolo mlha, až jsme usoudili, že bude lepší se přesunout do údolí. Naházeli jsme věci do auta a svezli jsme se do vesnice Grimentz. Pršelo, ale vítr tam naštěstí nebyl. Dalo se tam nakoupit a poradili nám i cvičnou skálu asi 500m od vesnice v údolí. Byl tam malý kemp, žulový high boulder s borháky a dokonce umělá stěna. Nás zaujal polootevřený srub, kde bylo sucho a stůl. Za poplatek 2CHF za osobu jsme se tam legálně utábořili a čas jsme si krátili vařením a kecáním. Já jsem si přemontoval mačky, doufám že teď už budou v pohodě. Pršelo a pršelo a večer už pršelo jen malinko. Toho jsme využili a šli s lanem na boulder. Ve snaze věrně napodobit podmínky na vrcholu jsme do toho šli v pohorkách. Pravda je, že na mokré žule mi to v pohorkách moc nešlo tak jsem to nechal vytáhnout Adama. Petr se nedal a vylezl to taky a já nakonec taky. Adamovi se to nějak zalíbilo a pokračoval v lezení, i když se kvapem stmívalo. Za tmy jsme se vrátili do srubu a usnuli spravedlivým spánkem.

Ve čtvrtek byli všichni zajedno - zaútočíme na Zinalrothorn. Zataženo, po dešti. Přejeli jsme do Zinalu a na parkovišti jsme předvedli brilatní přebalení batohů s vyndáním všeho nepotřebného. Batohy byly podstatně lehčí než v pondělí, mj. i proto že neobsahovaly spacáky a karimatky. Náš plán byl totiž využít chaty Cabane de Grand Mountet. Natěšení jsme si kráčeli malebným údolím se stády pasoucích se krav a hučící ledovcovou řekou, hory zahalené v neproniknutelné mlze. Od 2200m jsme se do mlhy schovali i my a po náročném pochodu jsme odpoledne dorazili do chaty Cabane de Grand Mountet ve výšce 2885m. Dobře že tak - za takového počasí byla chata ta nejlepší volba. Na důkaz že je tam opravdu řídký vzduch se tam jeden host skácel na podlahu. Vařili jsme a promýšleli jsme plán na další den. Počasí bylo horší než mělo být, mlha přetrvávala, jak bude asi zítra? Vstávat se mělo v 5:00. Dohodli jsme se, že když bude v 5:00 stále mlha, vyčkáme. Nachystali jsme nejlehčí verzi batohu na vrcholový výkon a v pohodlí chaty jsme šli spát.

V pátek v 5:00 byla mlha. Vyčkali jsme tedy, což mě nedělalo žádný problém. V 7:00 mě Adam probudil výkřikem, že mlha se rozplynula. Skutečně - azurová obloha a blyštící se majestátní štíty bylo to, co naše zraky spatřily. Začali jsme vařit snídani s vědomím, že jsme něco prošvihli. My jsme však kluci odhodlaní, takže nápad vyrazit nahoru přišel sice se zpožděním, byl však velice vřele přijat. Pravda, vyrazit v 9:00 sice není optimální, my jsme však byli aklimatizovaní, silní a motivovaní. Jestli byla cesta k ledovci náročná, cesta po ledovci byla ještě náročnější. Šli jsme tak rychle, jak to jen šlo, ve snaze co nejvíce snížit časový handicap, který jsme objektivně měli. Sníh byl pevný a mačky mi držely na botách podstatně lépe než minule. Ke sněhovému hřebeni jsme dorazili před 12:00. Nastoupili jsme na hřeben a dali přestávku, výška asi 3760m. Hřeben široký tak 50cm začínal ve slušném sklonu nějakých 30 stupňů, výše se napřimoval ještě více, potom přecházel ve skálu. Asi ve 4000m byl severní vrchol, od kterého vedl skalnatý hřeben plný ostrých skalních zubů až na hlavní vrchol ve výšce 4221m. Adam odtušil obavy zračící se v mých očích a přiklonil se k názoru, že raději počkám na sněhu pod hřebenem. Souhlasil jsem a sešel jsem do místa, kde stál stan a kde byl strategický rozhled na celý hřeben i okolní hory.

Naše trojice postupovala nejistě po sněhovém hřebeni nahoru. Skála a pak už severní vrchol nazývaný épaule (rameno). Zezdola vypadalo všechno neuvěřitelně pomalé. Po skalnatém hřebeni asi 100m dále směrem k hlavnímu vrcholu, a už bylo 14:30.

Já jsem si krátil čas stavbou iglů ze sněhových kvádrů. Bylo to sice skvělé na zahřátí, ale rukavice nasákly vodou a začaly studit, tak jsem toho zase nechal. Ze stěny se vrátili dva švýcaři co se pokoušeli horu zdolat SZ stěnou (strmý sníh a sem tam lámavá skála), ale pro nestabilní sníh a špatné jištění toho nechali. Řekli mi, že na vrcholu už byli včera a že nahoře bylo krásně (mraky byly v údolí). Kéž bychom tuto informaci měli včera. Sbalili stan a odešli dolů směrem k chatě. Pohlédl jsem nahoru a viděl jsem, že kluci se obrátili k sestupu. Rozhodli se slanit SZ stěnou. Trvalo jim to celou věčnost, ale 15:50 již byl Adam na první délce směrem dolů a pak i druhou. Zbytek sněhu pak prošel se dvěma cepíny zabořený ve sněhu o sklonu cca 40 stupňů. Když se dostal na doslech, šel jsem mu naproti, protože musel překonat tzv. bergschrund - trhlinu oddělující zasněžený štít od pohybujícího se ledovce. Našel jsem nejbezpečnější místo a Adam se překulil. Další průběh popisuje Petr takto (cituji):

V neoficiální soutěži „o blbce výpravy“ zvítězil na plné čáře Petr. Udělal přesně to, co se nemá. V poslední délce sestupu stěnou, kdy to ještě nebylo v pohodě, ale už to vypadalo, ze jsme z nejhoršího venku, vypnul ostražitost. Narostly mu ramena kreténovi: „poslední lezecká dýlka, dolů už jenom sníh, to už přece sjede po zadku..“. Sjel asi 10m, zastavil cepínem, dobrý, šlo to. Tak to rozjel trochu víc.. a nezastavil. Sníh byl najednou moc hluboký a sypký na to, aby cepín zabral. Pořád zrychloval, tak ho nenapadlo nic jinýho, než přidat ještě mačky.. a stalo se to co muselo, přehodilo ho to hlavou dolů. Dvakrát po sobě - dva kotrmelce. Snažil se pořád otočit na břicho a použít cepín, ale nebylo to už nic platné. Najednou mu došlo že to nezvládne, že je pod ním okrajová trhlina, viděl jak se rychle blíží, hlavou napřed ji přeletěl a zastavil se držkou ve sněhu pod ní. Když už si chtěl zkoušet sjezd, měl se před tím odvázat z lana!! Takhle ohrozil nejenom sebe, ale i Kamila který byl navázaný na druhým konci. Měl ho před tím aspoň varovat! Kamil byl na druhou stranu ten, kdo v tu chvíli zareagoval adekvátně. Postavil se co nejpevněji to šlo, zarazil cepín a připravil se na to, ze přijde náraz do lana (na víc neměl čas).

Tak jsme se nakonec všichni šťastně shledali. Však už bylo načase - bylo 18:00.

Navázali jsme se na lano a hurá dolů. Sníh byl sice měkký, ale boření bylo jen místy a proti Cornieru naprostá pohoda. Užili jsme si i naši oblíbenou jízdu po zadku a blížili jsme se k boční moréně k místu, kde cesta opouští ledovec. Procházeli jsme v poměrně prudkém svahu mezi kameny roztroušenými po povrchu ledovce. Kamil šel poslední. Zaslechl za sebou divný zvuk, otočil se a proti němu se valí tunový balvan. Zařval na nás už nevím co a všichni jsme okamžitě zareagovali. Kamil uskočil, Petr hop za ním, já jsem položil lano, aby nebylo napjaté jako cílová páska a Adam se klidil z cesty doleva. Balvan se kolem nás s rachotem převalil a my zírali že jsme živí a zdraví. Na posledních 100 metrů jsme volili cestu raději dále od balvanů a když jsme konečně stoupli na pevnou zem, zřítil se ještě jeden takový, naštěstí jsme byli už mimo jeho dosah. Kamil našel krásné horolezecké mačky, které tam někdo nechal ležet při cestě dolů - asi je už nepotřeboval. Po boční moréně jsme sestoupili k chatě a plni dojmů jsme na ní strávili poslední noc.

V jsme v klidu vstali a vydali se dolů k autu alternativní cestou - po ledovci. Byla to pestrá a zajímavá cesta a já už se fakt těšil domů, takže jsem se na ledovci dostal do jakéhosi transu. Všechna moje fyzická a mentální energie byla soustředěna na jediný problém - elegantně a efektivně hopsat z balvanu na balvan, překonávat co nejrychleji ledovec posypaný skálou a neudělat žádnou chybu. Skutečně jsem si v tomto vedl pozoruhodně dobře a předstihl jsem zbytek skupiny o téměř 10 minut. Nehostinný ledovec potom vystřídala nádherná alpská louka s úchvatným výhledem na Obergabelhorn. Potom už sestup k chatě Cabane de Petit Mountet (2142m) a kolem dravé ledovcové řeky až ke kravičkám v údolí a k autu. Honil jsem kluky ať už vyjedeme a tak se podařilo kolem 15:45 odpoledne. Cestou jsme vysadili Adama u pobřeží Ženevského jezera, aby mohl pokračovat do Lausanne na konferenci Deloitte, a jeli zpět úmorných 970km do Berouna. V Německu na nás ještě čekala uzávěrka dálnice, neznačená objížďka, výměna žárovky u levého předního světlometu a podobné schválnosti, ale ve 4:45 jsme se nakonec v Berouně rozloučili.

Objektivně vzato jsme žádného vrcholu nedosáhli, na tyhle hory ale budu vzpomínat jako na druhé nejlepší co jsem zažil (ty první se těžko podaří kdy překonat). Každý z nás, co jsme tu byli, jsme pevně rozhodnuti se do Val d' Annivier vrátit a dokončit projekty, které tu máme rozdělané.

Filip Trojan 2011-07-31 15:36